Cesta k voňavým rajčatům
6.2.2017 |
Rajská jablka jsou všeobecně považována za jednu z nejhodnotnějších světových zelenin. Chutnou, voňavou a všestranně použitelnou v lidské stravě, mimo jiné jako důležitý zdroj mikroelementů. V průběhu mnohaletého šlechtění z přírodních druhů, například typu Solanum pimpinellifolium, však jak klasické, tak zejména moderní kulturní odrůdy sice nabíraly na produkci, postupně však ztrácely na oné vůni a chuti. Zejména díky heteróznímu efektu může jediná hybridní rostlina poskytnout až desítky plodů. A jejich dílčí váha se z dávných několika gramů zvýšila až tisícinásobně. Konzument má však, bohužel, stále více pocit, že pojídá spíš něco syntetického. Vede nějaká rozumná cesta zpátky k voňavé přírodě?
V časopise Science vyšla koncem ledna faktologicky bohatá studie americko-čínského týmu s názvem „A chemical genetic roadmap to improved tomato flavor“, zaměřená na výzkum chuti rajčete. Ten byl veden několika směry. Účastnili se jej chemici, genetici a také testovací panel „ochutnávačů“. Bylo ověřeno, že chuťová atraktivita rajčete je v prvé řadě podmíněna dostatečně vysokou a také vyváženou hladinou rozpustných cukrů (glukóza, fruktóza) a organických kyselin (zejména citronové a jablečné). K nim se připojuje téměř třicítka různých těkavých látek, např. blízkých metabolické cestě karotenoidů.
Srovnávací studie zahrnovala soubor bezmála čtyř set rajčatových variet, od několika původních druhů, přes četné klasické až po ty nejmodernější. Na chemickou analýzu navázala genetická, až genomická. Byly provedeny stovky genových identifikací, včetně dílčích sekvenování. A tedy zjišťování, jaký fenotypový důsledek má přítomnost určité alely daného genu proti té druhé, jak je možné je kombinovat, různě míchat, v jaké se vyskytují vzájemné vazbě apod. Spojením a konfrontací jejich výsledků tak vznikla zmíněná „cestovní mapa“. Má nadějné trasy, ale upozorňuje také na překážky těžko obejitelné.
Tou klíčovou je prokázaná negativní korelace mezi již zmíněnou hladinou cukrů a velikostí plodů. Čím větší rajče, tím méně sladké, a tedy méně chutné. A tento stav nejde nijak zásadně upravit žádnou pěstební strategií, ani jednoduchým genově-inženýrským zásahem. Včetně cílené genové editace. „Malé, ale šikovné“ se tak možná stane vůdčí melodií pro budoucí rajčatové symfonie. Příroda se prostě nedá obecnou tendencí k laciné velkovýrobě jen tak snadno znásilnit.
Značné možnosti dílčích chuťově voňavých úprav naopak nabízejí výměny či modifikace genů, kódujících tvorbu aromatických látek. Ty jsou nezřídka přítomny v nepatrných hladinách – pikomolech až nanomolech – a při rutinních analýzách jim proto nebývala věnována dostatečná pozornost. Předložená „cestovní mapa“ je v tomto směru pro šlechtitele cenným vodítkem. A technologie molekulárního šlechtění zřejmě nezbytnou součástí moderní zemědělské produkce - velkoplošné i malovýrobní.