Od Gregora Mendela k NBT 2022

24.10.2022 |

Současný letopočet nepochybně vejde do světové historie. Doufejme však, že nejen kvůli ruskému válečnému šílenství, ale i díky dlouho plánovaným oslavám zcela jiné, pozitivní události, jíž jsou dvousté narozeniny pátera Gregora Johanna Mendela. Slavnostmi a odbornými akcemi se pyšnilo zejména Brno. Světový kongres si pozval pěknou řádku zahraničních nobelistů, na „tuzemce“ málem nezbylo v programu místo. Však význam události tomu odpovídal – tenkrát nešlo jen o hrách, ale o genetiku všeho živého.

Vzpomínání trvá, takže třebas na Moravském náměstí poblíž jezdecké sochy markraběte Jošta stále stojí řada panelů připomínajících Gregora Mendela. Laskavě i trochu morbidně, počíná útulnou opatovou světničkou a končí dokumentací vyzvednutí jeho ostatků z chrámové krypty. Inu moderní genetika zahrnuje i moderní forenzní analýzu. Věříme-li na existenci DNA, je to opravdu on.

Shlédl jsem onu obrazovou expozici nedávno, v polovině září. A den nato znovu pozdravil oslavencovu sochu ve velké Aule brněnské Mendelovo univerzity. Asistovala tam při slavnostním předávání titulu Doctor Honoris Causa jednomu jejímu absolventovi.

Pana prof. Jaroslava Doležela nejspíš znáte. Dostal diplom a řetěz a pak měl poutavou a také aktuální děkovnou řeč. Samozřejmě v ní připomenul své vědecké začátky, směřující k světovým prioritám technik chromosomálního sortingu u rostlin. Ty našly posléze unikátní uplatnění zejména v rozluštění genomu klíčových obilovin, tedy žita, ječmene – a hlavně pšenice. Zrodila se moravská/hanácké genomická škola. Ale hlavním mottem tohoto projevu bylo hlasité připomenutí:„Evropo, už se konečně probuď ze svého zaslepeného odporu proti technologiím genových modifikací a editací,začíná ti strašně ujíždět vlak.“

Krom jiného zmínil trvale ostudný stav informovanosti evropského obyvatelstva, včetně toho našeho, o zcela zásadních principech těchto technik, o jejich bezpečnosti, o bezmála třiceti letech sporů odborníků s ideologií všelijakých „nevládek“ s příslušnými až fatálními důsledky. Jen si připomeňme zejména příběh „Zlaté rýže“, jež teprve v posledních dvou letech dostává skutečnou zelenou k volnému pěstování a vstupu na trh v zemích chronicky postižených nedostatkem vitaminu As desítkami milionů zbytečně zdravotně postižených či zemřelých. Tedy imperativ – nejen odstranění nesmyslné legislativy, ale účinná informační strategie, odvozovaná nikoliv od ideologie, ale od vědeckého poznání, jsou nutností.

Ano, stav je trvale tristní. Pocházím z kraje Aloise Jiráska, chalupu máme kousek od Dobrušky a řadu let tak putuji kolem onoho kultovního barokního kostelíčka na tamním hřbitově. Chodil kolem něj seriálový F. L. Věk a také trpělivý distributor českých knížek, páter Vrba. Včera jsem si na něj znovu vzpomněl po své přednášce pro jedno občanské sdružení v Pečkách. Neměla v názvu žádné nové techniky šlechtění (NBT), abych posluchače už předem nevylekal – jen „rostliny budoucnosti“. Něco o nich vědělo, dle očekávání, tak pět procent přítomných. Inu, chtělo by to konečně spustit nějakou důkladnou informační kampaň.

Ale vraťme se do Brna. Mendelova univerzita se sice svým názvem pyšní až od roku 2009, ale je naším nejstarším vysokoškolským zemědělsko-lesnickým učením (1919). Mezi jejími čestnými doktory lze tak nalézt i několik nobelistů a mimo jiné i jméno Nikolaje Ivanoviče Vavilova, světového guru rostlinných genových zdrojů, ale žel také jedné ze známých obětí Lysenkova tažení proti mendelistům v roce 1943 posvěceného Stalinem.

K veřejně oslavovaným narozeninám Gregora Mendela se samozřejmě přidala i Praha. Již tuším před dvěma lety začal vznikat projekt nové expozice o dějinách šlechtění rostlin a živočichů, s názvem „Nekonečný příběh“. Můžete ji shlédnout v Národním zemědělském muzeu v Praze na Letné do konce prosince 2023. Vřele doporučuji, najděte si čas. Ale připouštím, že v té adoraci jsem předujatý. Shodou okolností jsem se totiž jaksi připletl k její finalizaci, tedy k věcnému posouzení scénáře. Sestává z řady textů, popularizačních ilustrací i různých 3D objektů. Mohl jsem tak porůznu navrhnout drobná textová zpřesnění i úpravy, zejména závěrečné části týkající se biotechnologií. Ale také historie dřívější, k níž patřila i příprava dvou bronzových bust k tématu „rudé reality“, tedy onoho stalinského temna. Jedna měla znázorňovat V. I. Mičurina, druhá T. D. Lysenka. Fandím však obětím, nikoli vrahům, a můj návrh tedy mimo jiné zněl nahradit Lysenka Vavilovem. Realizace nebyla snadná, po Česku se dala sehnat jen fotografie či plaketa. Ale pomohli kamarádi – a přímo z petrohradského ústavu Vsjesojuznyj Institut Rastenijevodstva byly získány „hologramy“ coby vodítko pro sochaře. Pokud se tedy vydáte na Letnou, budete si moci pohladit po hlavě nejen Mičurina, ale také Vavilova. „Jistě, že nakonec ve světě zvítězí pravda, ale až dokáže to, co dokáže lež…“, jak zpíval klasik.

Autorský komentář prof. RNDr. Zdeňka Opatrného, CSc., emeritního profesora PřF UK v Praze